.

Povídka - Loď snů

20. května 2011 v 15:17 | Lady McFly |  Odpaďárna
Přidávám sem jednu povídku, která ale není ode mě. Neřeknu vám, kdo ji psal, ale není z blogového ani internetového světa, proto od nikoho nekopíruju! Vlastně ani nevím, proč ji sem dávám, ale hrozně se mi líbí. I když je taková smutná :)(. No přečtěte si sami...
.
"Píše se rok 1912. Jmenuji se Mary Johnsonová a pocházím z rodiny, která vlastní pár pozemků kolem mého rodného městečka Brownston. Nikdy jsem si na naší finanční situaci nestěžovala, ale zároveň mě nudí chovat se způsobně a nuceně, žít v místě, kde mne všichni znají a každý můj prohřešek, či schůzka s mužem,byť nevinná, je okamžitě rozmazávána místními lidmi, toužícími po senzaci. V tak malém městečku jako je Browston jsem se cítila příliš svázána, což je pro takového výstředního exhibicionistu, jakým jsem bezesporu jíž od dětství, horší než žhavá mučící želizka přiložená na břicho.
.
Když jsem poprvé sdělila svým rodičům, že nechci studovat Oxfordskou univerzitu, ale odjet do Ameriky a stát se tam herečkou, málem dostali infarkt. Ještě teď si živě vybavuji svou matku, jak po tomto sdělení leží v posteli s mokrým hadrem na čele. Chudáci, mysleli si, že je to jen rozmar dospívající dcery a až vyrostu, dostanu rozum. Nakonec mě přece donutili jít na Oxford. Po roce jsem odešla. Zkrátka mě studium snobské univerzity nenaplňovalo. Ani ve svých jednadvaceti letech jsem rozum nedostala, naopak, touha podívat se za "Velkou louži" se stále stupňovala. Po dlouhém přemlouvání jsem nakonec dostala šanci. Jedinou šanci, kterou nesmím promarnit za žádnou cenu. Lístek na Titanik, nejluxusnější loď v historii mířící do New Yorku, se pro mě stal tím nejkrásnějším dárkem k narozeninám, v celém mém dosavadním životě. Upnula jsem se na tu cestu, jako kočka ke svým koťatům. Nikdo a nic mi už nemůže zabránit v mém odjezdu. Začíná pro mne nové bytí! Sbohem, rodná Anglie, sbohem, měšťácký živote! Teď se stanu svobodnou a volnou jako ptáci, které jsem tak ráda v dětství pozorovala...

Po celou cestu do přístavu mám výbornou náladu a vesele si povídám s naším rodinným řidičem Johnem, který právě strhnul volant vlevo a zatočil na přplněné parkoviště poblíž mola. Když vyjdu z auta, oslní mne paprsky aprílového sluníčka tak, že si musím oči zastínit rukou, abych spatřila davy v ulicích. Všude je neuvěřitelý hluk. Přes stovky lidí zahlédnu tu zázračnou loď. Její velikost mi vyrazí dech. Samozřejmě jsem ji už spatřila na fotografii, vždyť za poslední týdny se v novinách nepíše o ničem jiném, ale ve skutečnosti je snad ještě ohromější, než se povídá. Její konstruktér musí být génius, nechápu jak se taková hromada železa může udržet na vodě. Jméno Titanic na ni sedí dokonale. "Jdeme slečno Mary?"zeptá se John, držíc v ruce mé dva kufry. Přikývnu. Prodíráme se davem lidí. Někteří se smějí, jiní pláčou a objímají se, pár se jich hádá - jak typické pro loučení. Zařadím se do zástupu krajanů, nastupujícíh do té, tolik opěvované lodi.
.
"Lístek, prosím," požádá mě jeden z mužů, jenž hlídá, aby nenastoupil žádný černý pasažér, a po změření mých tělesných proporcí v dlouhých módních šatech se lehce usměje. Úsměv opětuji a suverénně sáhnu do své příruční kabelky pro peněženku, ve které by měla být uschována má vsupenka na svobodu. Podívám se do příslušné přihrádky a jen stěží se ubráním zděšení, když zjistím, že je prázdná. Zachovám klid, možná jsem si ho dala jinam. Prohledám celkou peněženku, posléze i kabelku, ale tolik potřebný lístek nenajdu! Znovu a znovu se prohrabávám v útrobách taštičky, avšak bez úspěchu. "Slečno, pospěšte si, nejste tu sama,"pobízí netrpělivě muž, který na mě ještě před chvílí koketně cenil zuby. "Já... Já jsem ho asi zapoměla doma," vysoukám ze sebe zoufale. "To máte tedy smůlu, musíte se vrátit." "A neexistuje nějaký seznam pasažérů? Určitě tam budu napsaná," napadne mě a té idey se chytám jako tonoucí se stébla."Kterou třídou cestujete?" "Druhou," přiznám pravdivě.
Ačkoliv jsou moji rodiče bohatí, do své jediné dcery nikdy příliš neinvestovali. Prý abych nebyla zkažená a rozmazlená. Každou libru, kterou jsem od nich dostala, jsem si musela postivě zasloužit.
"To vás bohužel musím zklamat, ale máme pouze seznam pro první třídu," prohlásí muž soucitně. Moje poslední naděje splaskla jako mýdlová bublina. Jako ve snu se vrátím zpět na ulici mezi masu lidí. Do Browstonu je to hodina jízdy, dojet tam a zpátky do odplutí Titianicu už John nestihne, i kdyby se rozkrájel. Zoufale se zhroutím na okraj chodníku. Je mi úplně jedno, co si o mě všichni pomyslí. Jen tupě zírám na ty, jež nastuppují do útrob lodi. V hlavě mi bleskne spásný plán. Rychle vyskočím na nohy, oklepu si šaty od prachu a utíkám rychle s posledním několika lidem, kteří ještě nestihli vstoupit dovnitř. "Pane, prosím, prodejte mi Váš lístek" zoufale žadoním u muže v černém klobouku s malým dítětem po boku.
"Promiňte slečno, ale nemohu svého syna poslat samotného, je mi opravdu líto. Ale vy jste mladá, určitě se ještě do Ameriky dostanete,"konejší mě. Nedostanu. Vím, že tohle byla moje jediná šance. Už nikdy se mi podobná šance nenaskytne, moji rodiče jsou až příliš nekompromisní. Úplně slyším svou matku:"Co bys chtěla dělat v Americe, když ani nejsi schopná zajistit si cestu přes oceán?"
Nepochodím ani u dalších lidí. Nikdo se nechce vzdát svého lístku do nového života. Nepodlehnou ani mým prosbám, ani dvojnásobné sumě, kterou za lístek nabízím. Moje veškeré naděje zhasnou jako dohořívající svíčka, když nastoupí poslední člověk a výběrčí zavřou dveře. Z povzdálí pozoruji, jak loď mých snů vyplouvá. I přes to, že jsem nikdy neplakala, snad jen na pohřbu své babičky před sedmi lety, vyhrknoou mi z očí slzy. Nesnažím se je utřít. Vše je pryč. Můj celý život, moje budoucnost, mé sny...
...pokračování doplním později ;)...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama